Historie

1. Vývoj areálu

V následujícím textu je nejprve velmi stručně popsán vývoj malého průmyslového areálu (původně s elektrotechnickou továrnou na výrobu armatur pro dálková elektrická vedení – tehdy jednou z pěti v kontinentální Evropě) od jeho založení až po stav z něhož byly vyčleněny restituované objekty. Doplňující informace pro základní orientaci jsou obsaženy v mých poznámkách k vlastnoručně sepsanému životopisu zakladatele zařazenému za tímto textem. Detailní informace je možno dohledat ve vlastním souboru odborné pozůstalosti, kde je též uložena i část soukromá, protože se otec často v korespondenci se známými a příbuznými zmiňoval o chodu podniku. V závěru je pak uveden (na grafické příloze) přehled postupu výstavby podle objektů a podlaží.

Text od odstavce 10 dále je věnován ve stručnosti restituci neoprávněně znárodněného areálu a nastínění potíží při jeho následném uvádění do provozu (včetně popisu proč nemohla být znovu zavedena výroba armatur) a porovnání účelu jednotlivých místností v roce 1948 s obdobím po roce 1989, z něhož je patrný i nárůst obestavěného prostoru. Na konci (před popisem uspořádání souboru) je pak situace celého areálu s vyznačením dědicům navrácené části.


Soubor průmyslových budov v Praze 20 – Horních Počernicích při souběhu ulic Komárovské a Před Dráhou čp. 451 a 452 vznikal postupně od r. 1932. V roce 1933 přenesl otec do zatím jediného objektu v jeho SV rohu výrobu, kterou od roku 1930 provozoval (s deseti dělníky a jedním technickým úředníkem.) v pronajatém objektu v Modřanech. Součástí nového objektu byla i kancelář a byt 1 + 2 s příslušenstvím.

Tak, jak narůstal objem výroby a rozšiřoval se o další druhy armatur (armatury pro rozvodny, pro železniční dráhy, pro pouliční dráhy kolejové a bezkolejové, pro trolejová vedení jeřábů a součásti pro hromosvody.) rozrůstal se areál v létech 1935, 1937, 1939 a 1940 o další výrobní a skladovací prostory a o zinkovnu pro ohňové pozinkování. Válečný konflikt (1939 – 1945) zastavil jeho další rozvoj a teprve po ukončení války mohl otec začít s projednáváním a přípravou výstavby západní výrobní haly s postraními patrovými křídly s kancelářemi a závodní jídelnou v patrech. Tím byl vymezen plošný rozsah předpokládané výstavby 1. etapy areálu (pro další uvažovanou etapu rozvoje počítal otec s odkupem sousední zahrady pana Straky při západní hranici). Úměrně s růstem výrobních a skladovacích ploch se zvětšoval i počet zaměstnanců, takže v roce 1948 osciloval okolo 45, přičemž čísla padesáti lidí nikdy nedosáhl. Obytná část se rozrostla na 1 + 4 s příslušenstvím, prádelnou, komorou a malým pokojíkem pro služebnou.

Postupnou výstavbu areálu zvládal otec bez bankovních úvěrů jen z toho co vydělal, (s vyjímkou malého hypotečního úvěru po výstavbě prvního objektu v Horních Počernicích) při čemž na úplném začátku použil věno manželky a menší půjčky od asi tří spolužáků
(převážně podnikatelů) ze smíchovské průmyslovky. Vše řádně ve slíbených termínech vrátil. Je pochopitelné, že na první dovolenou šel až po dvanácti letech podnikání (do jihočeské hospody se suchým záchodem) a první auto (ojeté Škoda Rapid) si pořídil o dva roky dříve, protože mu pomáhalo urychlit obchodní a úřední jednání.

Kvalita otcových výrobků byla všeobecně uznávána a ověřována ve zkušebnách (ČKD v Praze – Vysočanech a později Kloknerově ústavu na Českém vysokém učení technickém v Praze – Dejvicích) a pomohla mu postupně eliminovat německou konkurenci. Dodávky šly do celé Československé republiky a na část Balkánu tam, kde se prováděla elektrizace větších území..

1. března 1948 po komunistickém únorovém puči byla na otcův podnik uvalena národní správa (byla to osobní msta jednoho, v KSČ silně angažovaného, zaměstnance Středočeských elektráren, na kterého si otec stěžoval pro nevhodné chování u generálního ředitele) se zdůvodněním, že v podniku je ohrožena výroba. V protikladu s tímto tvrzením, které otce v podstatě obviňovalo ze sabotáže dvouletého hospodářského plánu, byl otec v podniku ponechán (pochopitelně, že dočasně) jako ředitel, protože bez něj by se výroba brzy zhroutila. Pro neudržitelné poměry, zaviněné zejména dosazeným národním správcem (který pracoval předtím jako výběrčí telefonních automatů) otec v srpnu r. 1949 z podniku odešel. Místo, odpovídající jeho znalostem odborným i organizačním, už nikdy (z t.zv. kádrových důvodů) nesehnal.

Výroba armatur v Horních Počernicích po otcově odchodu při soustavně klesající kvalitě byla postupně delimitována do různých národních podniků až konečně po pěti letech byla přenesena (uklizena) do Kremnice na Slovensku. To už její kvalita byla tak nízká, že armatury pro dálková vedení musely být dováženy z ciziny.

V areálu se následně usídlil národní podnik Křižík a po něm Státní výzkumný ústav materiálů (SVÚM), jehož převážně pseudovýzkumnou činností se rozrostl do dnešního (pro rozumnou činnost obtížně využitelného) rozsahu. Časový sled výstavby od roku 1933 podle podlaží je na náčrtku v příloze č. 1. ( viz tam nNPrrrr, kde n = číslo, NP = nadzemní podlaží a rrrr = rok výstavby).

Rozsah restituované části, která zahrnuje přibližně 2/3 rozlohy celého areálu je patrný z přiložených situačních náčrtů jednotlivých podlaží. Viz přílohy č. 2, 3, 4 a 5. Náčrty jsem zpracovával s velkými potížemi pro (z viny SVÚM nedokončeného) přejímací řízení , jednak pro obstrukce pracovníka SVÚM pověřeného předáváním při zpřístupňování místností, jednak pro odpojení areálu od přívodu elektrické energie, takže suterenní prostory jsem zakresloval s velkými potížemi. Stávající číslování místností bylo chaotické a proto pro přejímání nepoužitelné. Navrhl jsem nové, pokud možno přehlednější.

Výsledek (nedokončené) přejímky byl tristní. Soudruzi umožnili zdevastovat objekty po soudem nařízeném vyklízení (výnos o zrušení protiprávního znárodnění odmítli respektovat). Nejhůře dopadla kotelna o výkonu 1,1 megawattu, kterou zničili prakticky úplně, i když byla těsně předtím z velké části rekonstruována, čímž znemožnili brzké zprovoznění navráceného areálu. Náhradu způsobené škody jsem po patnáct let (!) trvajícím soudním sporu sice obdržel, ne však v úplné výši. Vytápění se postupně dařilo obnovovat pro samostané menší provozy zřízením dvou plynových přípojek (po dlouhém jednání s Pražskými plynárnami) napojených na hlavní plynový řad v Náchodské ulici asi 100 metrů vzdálený. Vytápění centrální kotelnou jsem opustil. Jedinou možností bylo postupné zprovozňování menších celků různým nájemcům.

Snažit se po restituci objektů o znovuzavedení výrobního programu v rozsahu z roku 1948 bylo nemožné a to (pomineme-li zničené vytápění) hlavně pro rozvrácené dispoziční uspořádání areálu nutné pro postup výroby, včetně odstranění zinkovny (navíc se zbytečným, nadměrným množstvím kanceláří). Dále pak pro zašantročení výkresové dokumentace a odvezení výrobního zařízení neznámo kam. V neposlední řadě i pro můj pokročilý věk. Ještě tak ve 40 letech (to mi ovšem bylo v roce 1966) bych se o to pokusil.


2. Porovnání účelu jednotlivých místností v r. 1949 a v r. 1989.

Poznámka: vzhledem k proběhlým stavebním úpravám po znárodnění není možné v mnoha případech účel jednotlivých místností podle situací zcela přesně plošně vymezit.

Přízemí: (1.podlaží)

101 – 103
1948 domovnický byt
1989 vrátnice, sklady
104 – 106
1948 sklady materiálu v dřevěných objektech
1989 lisovny plastů
107 – 119, 121
1948 výrobní hala s pomoc. provozy a příslušenstvím, severní a jižní schodiště do patra
1989 lisovna plastů s pomoc. provozy a příslušenstvím, severní a jižní schodiště do patra
120, 128
1948 součást venkovního prostoru pod přístřeškem pro expedici
1989 komunikace
122, 132 – 134
1948 sklad, mezisklad, zinkovna, zámečnická dílna
1989 dílny
123 – 127
1948 nebylo zastavěno
1989 hlavní rozváděč pro areál, sklady
129 – 131
1948 součást venkovního prostoru pod přístřeškem pro expedici
1989 sklady
135
1948 nebylo zastavěno
1989 sklad
136, 137
1948 obráběcí dílna s výdejnou nářadí (+ stůl mistra) a s WC
1989 dílna s WC
138, 142
1948 technická kancelář, účtárna, kancelář šéfa podniku M.B. *1895 (příčky prosklené)
1989 sklady
139
1948 vstupní komunikace, schodiště
1989 vstupní komunikace, schodiště
140, 141, 143
1948 kuchyně, jídelna (po znárodnění přepažena)
1989 kanceláře
144
1948 nezastavěno
1989 prosklený přístavek

I. patro (2.podlaží)

201 – 214
1948 nezastavěno
1989 kanceláře, komunikace
215 – 219
1948 schodiště, závodní jídelna
1989 schodiště, kanceláře
220 – 223
1948 pracoviště dílenského mistra (jeden prostor)
1989 kanceláře
224 – 237
1948 kanceláře, komunikace, schodiště, WC, kanceláře
1989 kanceláře, komunikace, schodiště, WC, kanceláře

238 – 240
1948 nezastavěno
1989 komunikace, kanceláře
241, 245
1948 prádelna, pokojík pro služku, komunikace, pokoj syna M. Bílého *1926
1989 komunikace, kancelář
242 – 244
1948 nezastavěno
1989 WC, kanceláře (výstavba spolu s demolicí a rekonstrukcí prostorů 241 a 245)
246 – 252
1948 komunikace, koupelna, ložnice rodičů, schodiště, pokoj dcery, spíž, WC
1989 komunikace, umývárna, kancelář, schodiště, kancelář, umývárna, WC

II. patro (3.podlaží) 301, 302 1948 schodiště, komunikace, komora 1989 schodiště, komunikace, likvidace odpadu

Sklepy (1. podzemní podlaží)

001 – 012A
1948 sklepy pod výrobní halou (odpovídající účelu)
1989 sklepy pod lisovnou plastů (odpovídající účelu)
012B – 016
1948 sklep bytu
1989 sklep
017
1948 nebyl vybudován
1989 sklep


3. Situace areálu v roce 1989 s vyznačením restituované části

Rozsah areálu SVÚM v roce 1989, před uplatněním restitučních nároků, zobrazuje příloha č.6. (6a+6b). Na č.6a je výstavba od r. 1933 s dodatečným vyznačením restituce, na 6b odloučený pozemek na rohu ulic Komárovské a Otovické, (asi 35 m od JV rohu areálu) s transformovnou 22/0,4 kV.

Ze tří napájecích kabelů pro areál SVÚM byl ponechán pouze jeden pro nerestituovanou část, zbývající dva byly odpojeny a poškozeny. Vlastní transformovnu předal SVÚM později rozvodným závodům.


4. Uspořádání souboru

Tento soubor odborné pozůstalosti není úplný, protože kompletní, otcem dokonale zorganizovaný celek, přestal být bolševickými provozovateli po znárodnění udržován a přemístěním do Kremnice na Slovensko byl v podstatě zničen. Část, zde uloženou, se nám podařilo (pokud jsme ještě byli – otec a já – v podniku) zachránit. Popisuji to v Doplňujících poznámkách k životopisu otce na str. 9, od předposledního odstavce dále (životopis s mými doplňky je zařazen za tímto úvodním textem).

Materiály tohoto souboru jsou uloženy jednak ve svazcích – v deskách s tkanicemi, jednak v pořadačích se strojkem (listiny) a v pořadačích bez strojku s kapsou (fotografie) vždy s velmi stručným popisem obsahu na deskách, nebo na hřbetech pořadačů. Další třídění v deskách je (pokud je to nutné a možné) provedeno do rychlovázacích desek opět se stručným obsahem na nich. Průběžné číslování svazků a pořadačů je římskými číslicermi, čímž je zajištěna celistvost souboru a posloupnost jeho dílů.

Zničenou část souboru, její proměny v čase s nejdůležitějšími zvraty jsem se pokusil nahradit alespoň orientačně základními hesly na deskách nebo hřbetech pořadačů.

Praha, Královské Vinohrady 16. listopadu 2015

Miroslav Bílý syn *1926

0
    0
    Váš nákup
    Košík je prázdný